Časopis Umělec 2010/1 >> Proti vězení vlastních světů Přehled všech čísel
Časopis Umělec
Ročník 2010, 1
6,50 EUR
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Proti vězení vlastních světů

Časopis Umělec 2010/1

01.01.2010

Ludvík Hlaváček | věčný návrat | en cs de

Koncem února letošního roku se na Akademii výtvarných umění v Praze konalo sympozium organizované iniciativou pro-AVU, jehož cílem byla nejenom diskuze nad zanedbaným stavem a rigidností nejvýznamnější české umělecké vysoké školy, ale hlavně výzva ke konkrétním reformním krokům. Zhruba tou samou dobou probíhá na sousedním Slovensku konference svolaná iniciativou umělců zformovanou začátkem roku s cílem poukázat na provinčnost a zaostalost Slovenské národní galerie a projevit frustraci nad neustálým odsouváním projektu tristně chybějící slovenské výtvarné instituce typu „kunsthalle“. Název slovenské iniciativy — Dvadsať rokov od Nežnej neprebehlo — by svým způsobem mohl mluvit i za iniciativu pro-AVU. Dvě dekády transformace v obou zemích skýtají nejen příležitost přehodnotit, nakolik se naplnila historická očekávání a nakolik dnešní výtvarné instituce odpovídají době, ale i vrátit se k základním otázkám smyslu umění v dnešní společnosti. Rozhodli jsme se proto otisknout jeden z příspěvků pražského sympozia, který se nám zdál vedle osobních nebo expertních textů univerzální. Palo Fabuš
Nedávno v jednom soukromém salonu hostitelka uvedla mé vystoupení slovy: „Ludvík Hlaváček si připravil přednášku s provokativním názvem: Současné umění — proč a k čemu“. Mě to překvapilo a zeptal jsem se: „Proč myslíte, že je to provokativní název?“ Hostitelka odpověděla bez váhání: „Protože přece víme k čemu je umění. — Pro radost.“ Po této odzbrojující odpovědi jsem byl v pokušení prohlásit svou přednášku za zbytečnou.
Naštěstí jsem si rychle uvědomil, že radost je sice dobrým důvodem, ale příliš obecným. A pak jsou tu další komplikace. Třeba otázka financování umění. Copak miliony vydávané třeba na financování škol jako je tato mají za svůj účel udělat někomu radost?
A otázka toho, čemu se říká public art, a všech těch specifických oborů, které vznikly v 70. letech jako politické umění, feministické, ekologické, atd., oborů, ve kterých se umělecké hledisko proplétá s konkrétními sociálními a občanskými aktivitami? S těmito uměleckými postoji jsou spojeny vážné otázky, které zjevně přesahují soukromí, kde se odehrává radost. Umění zřejmě není tak soukromou záležitostí, která by neměla nic společného s organizací společnosti, s jejími institucemi, s politikou, vědou, kulturou, starostí o životní prostředí atd.
Moje zkušenosti se současným public art naznačují, že Češi mají nízké sociální vědomí. Už jen název „veřejné umění“ má negativní konotace, které originální pojem „public art“ nemá. Je to snad dědictví minulosti, kdy za nás veřejné věci řešil císař pán a pak straničtí sekretáři, nebo je to blízkostí Rusku, kde demokratické instituce a občanská odpovědnost jsou něčím cizím?
Stejně jako radost, je trefným a zároveň příliš obecným pojmem slovo krása. Může být toto slovo důvodem pro milionové investice? A má vůbec tohle slovo ještě nějaký obsah? Myslím, že má a myslím, že hledat tento obsah je mnohem důležitější, než odbornické spory o vhodný výrazový prostředek (malba — koncept), či než zdůrazňování pracnosti a časové náročnosti výroby uměleckého díla.
Krása je zážitek, a pokud si na něj ještě vzpomínáme, tak víme, že je provázen fyzickými projevy, jako je mrazení, tělesné chvění atd. To, že se při prožitku krásy chvěje naše tělo a ne ta věc před námi (obraz či socha), naznačuje směr, kde krásu hledat.
Čteme v kritických statích, že počínaje Duchampem, umělecké dílo je ve své podstatě myšlenkou. Není tomu tak! Umělecké dílo
bylo a je ve své podstatě ideovou kvalitou vždy, po celé dějiny výtvarného umění. Věstonická Venuše, Michelangelův David, stejně jako
Duchampův sušák na lahve nebo Kovandovy krabičky od sirek, nejsou jako umělecká díla myslitelná jinak, než jako komplex idejí, ideálů, tužeb, názorů, pokusů o porozumění světu, o zachycení jeho řádu, touhy zahlédnout smysl života, prostě obsahů ideální povahy. I když se většinou jedná o spontánní obsahy, o pocity a ne o racionální úvahy, ukazují nám, že to, co nazýváme uměleckým dílem, se odehrává v naší mysli. Jen v živé produktivní interakci s hmotným předmětem, např. pomalovaným plátnem, se může probudit umělecké dílo a s ním i pocit krásy.
Až do demokratické revoluce v 18. století, bylo v Evropě celkem jasné, co je krásné. Sociotvorný pojem boha, který ze své transcendentální pozice sjednocoval vše, zejména rozum a cit, či společnost a jedince, v jediný koherentní systém, zaručoval jak harmonickou hierarchii ve společnosti, tak i platnou hodnotu krásy. Pak ale, když všechno kolem nás se stalo dílem nás konečných lidí, autorita každého nového sociálního i estetického systému se stala problematickou. Umění dostalo zcela novou sociální roli. Místo potvrzování daného a bohem zaručeného sociálního systému, dostalo roli kritickou. Od Baudelaira po Vás studenty a doufejme, že i po Vaše nástupce, je a bude úkolem umění pochybovat o stávajícím pořádku, o jeho normách, ukazovat jejich limity a přinášet nové modely myšlení — a tím ukazovat produktivní roli člověka, ukazovat, že my lidé svou skutečnost tvoříme a nejsme jen postaveni do něčeho, co pro nás někdo jiný připravil.
Já osobně zažívám docela často pocit krásy, i s jeho fyzickými průvodními jevy. Zažívám ho před obrazy současných malířů, i před nejrůznějšími konceptuálními díly. Vždycky je hlavní osou toho prožitku pocit novosti. Pocit, že jsem svědkem zrodu něčeho nového.
To rodící se, sice boří moje dosavadní jistoty, ale zároveň mě naplňuje radostí ze zjištění, že jsem součástí dění, že žiji.
Jsem přesvědčen, že tento evidentní poukaz k tomu, že svět není jednou pro vždy hotový, ale že se stále děje, že za hranicemi jeho jistot se ukazuje tajemství, očekávání, překvapení. Tohle myslím, je druh radosti, do kterého už se vyplatí investovat miliony, protože je velký rozdíl, jestli budou vlády spravovat svět, v němž žijí lidé, nebo řídit systém programů, jejichž předem vykalkulované kroky budou realizovat pasivní „roboti“.
Myslím, že úkolem zkušeného pedagoga je vybavit studenta řemeslnou dovedností a zároveň zkušeností svobody. To je ale těžký úkol, protože lidská svoboda je horizontová záležitost. Vždy máme pocit, že jsme ve svém světě svobodní, a pak dojdeme na další kopec
a vidíme nové závislosti, nové nejistoty, nové úkoly. V tom je možná podstata současného sporu ve škole. Některým lidem se zdá, že škola si vymezila po sametové revoluci svůj horizont svobody a našla v něm uspokojení. Tím ale zastavila pohyb, zrušila možnost reagovat na nové horizonty, které, ať chceme či nechceme, se objevují, jak v živém uměleckém provozu, tak za zdánlivými hranicemi umění. Každý starší člověk, a já mám právo to tvrdit, má jen omezenou možnost reagovat na nové horizonty. Ale škola by stárnout neměla.
Mezi jednotlivým umělcem a kolektivním subjektem, jakým je třeba škola, je rozdíl. Meze osobního horizontu jednotlivého umělce evidentně nejsou na škodu. Druhý člověk rád vstoupí do jeho světa a těší se z toho, co tam nalezne. V případě školy je tomu ale jinak. Tam, myslím, je uzavření do vlastního světa zhoubné. Jestli je to Váš případ, to musíte posoudit sami.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
ArtLeaks
27.07.2014 19:39
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
Rozsáhlý katalog k výstavě v NG v Praze. 80 celobarevných stran napěchovaných tím nejlepším co z Lahody známe: na 15 sérií...
Více informací...
10,06 EUR
2002, 17.8 x 22.9 cm, Painting on Canvas
Více informací...
555,60 EUR

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

 

Otevřeno od středy do soboty mezi 12:00 a 18:00

 

Kancelář: +44 (0) 20 8692 5157

 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

 

Shop
shop@divus.org.uk, +44 (0) 20 8692 5157

DIVUS PERLA
Areál bývalé papírny, Nádražní 101
252 46 Vrané nad Vltavou, Česká republika
ivan@divus.cz, +420 602 269 888

Otevřeno od středy do neděle od 11:00 do 18:00.
Od 15.12
do 15.1. pouze na telefonickou objednávku.

 

DIVUS BERLIN
v ZWITSCHERMASCHINE
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno od středy do soboty od 14:00 do 19:00

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS